Mt Taranaki a okolí

Hned po splutí Whanganui river jsme se vydali vstříc samostatně stojícímu velikánu Taranaki. Aby se Ondra při řízení nenudil, vzali jsme to klikatou vlnitou Forgotten World Highway s výhledem na zelené kopečky. Osvěžili jsme se v Taranaki Pioneer Village, historickém skanzenu, kde nás nejvíc uchvátila nemocnice s vybavením z první poloviny dvacátého století.
Skanzen
Jak vypadal operační sál
Tři sestry
Při příjezdu na pobřeží jsme se ještě rychle vyběhli podívat na celkem impozantní skály Tree Sisters. Byl to trochu adrenalin, protože přístup k nim byl přes ústí řeky a část pláže zaplavované přílivem, a ten rychle nastupoval. Takže i když jsme se převlíkli do šortek a vyběhli, tak jsme zpátky brodili a kraťasy pak sušili. Další den jsme se chtěli vydat na vycházku White cliffs walk, podél útesů, které mají být podobné těm Doverským, ale opět jsme si ji špatně načasovali. Dá se totiž projít jen při odlivu, a byl spíš vrchol přílivu, tak jsme jen tak ochutnali a jeli jsme dál.
White cliffs
Další větší zastávkou našeho putování byl New Plymouth. Celkově velmi příjemné překvapení – surfařská atmosféra, umělecká a gastro scéna na úrovni, spousty krásných zahrad. Nádavkem fajnová free kempoviště dle libosti (radši jezero, či přímo pod Taranaki, nebo snad u moře?) a všudypřítomné výhledy na sopku. Ani jsme za ty tři dny co jsme v okolí byli všechno nestihli oběhat.
Fotogenický Te Rewa Rewa bridge s výhledy na Mt Taranaki
Stihli jsme navštívit krásné zahrady Tupare s historickou vilou a kouzelným zahradním domkem (taky bychom chtěli mít domeček jen na čtení, psaní, hraní her a koukání do krbu) a taky rozsáhlé rododenronové království Pukeuiti. Když už jsme byli v těch zahradách, zaskočili jsme i do malé pětihvězdičkové soukromé zahrady Te Kainga marae, kterou si během života vybudovali manželé kolem své vily. Takové to když si místo suvenýrů z cest přivezete kytky..
Zahradní domek v Tupare, skvělé místo na piknik
Ondra si užívá rhododendronové království
Vrak na začátku Surf Hwy
Samostatnou adrenalinovou kapitolou byl výstup na Mount Taranaki. Tenhle 2500metrů vysoký mladý a aktivní vulkán byl samozřejmě důvod, proč jsme sem vůbec jeli. Jediný problém byl, že asi od 1600m teď leží sníh, na vrcholku je pak permafrost. Kdybychom se zeptali v infocentru, tak by nám samozřejmě řekli, že se na vrchol dá vylézt jen koncem léta, nebo za příznivých podmínek s horským vůdcem. Ale my se nezeptali (aby nám něco takového neřekli, žejo). A tak jsme si hezky přivstali, abychom měli spoustu času navíc, zabalili bundy, péřovky, minimačky a jiný nesmysly a vydali se vzhůru k oblakům. Ještě jsme zvládli trochu vyděsit rodiče, s instrukcemi, co dělat když se do večera nevrátíme (na hoře umřelo asi 60lidí, tak to není úplně blbej nápad dát někomu vědět).
Parádní free kempiště
Nejdřív se dojde po fajnové cestě k soukromé Tahurangi lodge. Tam začíná pomalu sníh a nám taky trochu začalo sněžit až padat krupky. Za chvíli už byl čas nazout nesmeky. Svah byl pořádně strmý a brzy jsme už byli zase nad mrakem, kde bylo hezky teploučko a sluníčko. Vrcholek se stále zdál jakoby nadosah. Místy jsme šli po kamenech, místy byl jeh holý svah a sníh s možností se projet pěkně bůhvíkam dolů kdyby nám to uklouzlo. Příkrost svahu se postupně zvyšovala. Ale zvládali jsme, bylo stále hezky, místy se otevíraly výhledy do údolí. Těsně pod vrcholem (2350m z celkových 2518m) byl ale dlouhý a velmi strmý úsek bez kamenů, jen po ledu/sněhu a tam se nějak přestala líbit představa sklouznutí o kilometr dolů a tak jsme se nakonec rozhodli, že bude bezpečnější se otočit a jít dolů. S cepínama bychom si to střihli, i s našim vybavením by to pravděpodobně šlo nahoru, ale cesta dolů už by byla vážně nebezpečná. I tak to byl parádní zážitek, hory se sněhem jsou prostě jedinečné. Cestou dolů jsme šli po strmých úsecích velmi opatrně a po normálním svahu jsme pak jezdili po mačkách jako na lyžích (když se odstrčíte hůlkama, tak jedete, když chcete zastavit, zastavíte). V chatě jsme zanechali v intentions booku záznam o tom, že jsme lezli nahoru a celí slezli i dolů. Cestou dolů od chaty se nám pak trochu klepaly nohy, přeci jen 1600metrů převýšení už se počítá.

Klasické horské mikroklima, aneb tričko a za pět minut čtyři vrstvy
Ještě celkem normální svažitost, tady jsme pak po cestě dolů „lyžovali“
Mrak nám dýchal na záda
Stoupání po schodech, pohodička, do nebíčka

Zima a sníh, nebo co
Moje střevíčky, jsou jako ze zlata…
Proměnlivé výhledy

Variace na bílou

Jako beránek, až na to, že není
Bitevní lodě! Dneska budem už jen sedět a užívat si výhledů
Poslední den v New Plymouthu byly dobré podmínky na surfování, tak jsem vytáhla prkno. Trénovala jsem jen na pěně, bylo to super, akorát se mi podařilo nějak zkroutit koleno, které hned oteklo, takže budu mít dalších pár dní asi trochu útlum. Ach jo.Vlny, juchů
Jedu
Nicméně pobelhat po městě, zajít na oběd, prohlídnout galerii nebo muzejní sbírku cirkusových hejblátek ještě zvládnu!
Tohle město má šťávu
Zrcadlová fasáda Govett-Brewster galleryPohyblivé exponáty Mechanical circus
Jo, na skálu s výhledem na město se dá taky vybelhat