Whanganui River Journey Great Walk

Whanganui je nejdelší splavná zélandská řeka, protékající stejnojmenným národním parkem. Pro Maory je posvátná. Protéká poměrně hlubokým kaňonem, okolo je jen nedotčený prales desítky kilometrů daleko, tři dny plavby zcela mimo civilizaci. Great „walk“ má 145km, obvykle ho zvládnete za 4-5 dní, ale dá se jet až k moři. Pokud vás tlačí čas, je možné naplánovat 1-5 denní úseky.
Výhledy od půjčovny lodí
Chlupatí kamarádi
My se rozhodli, že vyrazíme hned po Tongariru. Za 40 minut jsme měli vše potřebné vytelefonované a naklikané a mohli jsme se přesunout na parádní tábořiště u naší půjčovny lodí. Měli jsme tak krásné výhledy, zvířecí společnost a ranní kávu v ceně 🙂
Vzhledem k počasí (poslední dva dny naší pouti byla vysoká pravděpodobnost deště) jsme se rozhodli pro čtyřdenní variantu. Úseky tak byly okolo 35km na den.

Báli jsme se, že bude řeka přeplněná, ale nakonec nás jelo jen devět, a když jsme nechtěli, nemuseli jsme se celý den vidět. Nakonec z nás ale byla fajn parta, po večerech nebo někdy na řece jsme tlachali, vyměňovali si cestovatelské tipy a hráli karty.
Většina lidí seděla v kánoi poprvé, ti z toho měli docela zážitek. Pro našince se řeka zas tak neliší od českých, je docela podobná Vltavě (někde u Dívčího kamene). Občas peřejky do druhého stupně, celkově rychlejší, někde samozřejmě oleje. Jen místo jezů jsou vodopády, okolo prales, skály a přítoky jakoby vyražené do kamene. Občas se okolo může prohnat jetboat, trysková loď, co pěkně rozhoupe řeku. Riziko nedobrovolného koupání je zejména na začátku a na konci cesty.Jednou z nejzajímavějších věcí po cestě je poloutopené auto. Je tu prý už asi dvacet let.

Předposlední den si můžete udělat asi hodinovou vycházku k mostu, který nikam nevede („Bridge to nowhere“). Prostě uprostřed džungle je najednou pořádně vysoký most. Byl postavený spolu se 4m širokou silnicí k osadám v údolí, ale ty byly pro neúrodnost půdy, drsné podmínky (a taky proto, že dlouho čekali na řádnou přístupovou komunikaci) opuštěny. Neudržovaná cesta byla za pár let pohlcena přírodou a teď už zbyl jen ten most.Jedno z milých překvapení bylo poslední tábořiště. Stojí totiž na Maorské půdě. Mimo tábořiště a klasické chaty se tu dá spát i v Marae – obřadním a společenském domě, což je zcela určitě jediné místo, kde se něco takového smí (je to jako spát v kostele, a navíc vás někdo správně musí na maorskou půdu v okolí obřadních míst pozvat). Chata spadá pod DOC, oficiálně nemá rangera (někoho, kdo se o charu stará), ale nás přivítal maorský chlápek a to velmi vřele – kávou, čajem a sušenkami. Později, když jsme dojedli naše cestovatelská a instantní jídla, prohlásil, že tohle nění žádné jídlo a donesl nám plnou mísu šťouchaných brambor a opečených grilovacích párků. Bylo to vlasně naše první přímé setkání s maorskou kulturou, a zanechalo velmi dobrý dojem.Počasí nám nakonec oproti předpovědi vyšlo pěkně, dva dny bylo slunečno a na koupání a poslední den sice pršelo, ale jen málo a občas. Aspoň jsme viděli řeku v závoji oparu a mlhy.  Takže jsme si to užili pěkně a můžeme směle doporučit.