Tongariro Northern Circuit

Si tak sedíme doma po příjezdu z Fiji a Tongy, Ondra pracuje, já listuju průvodcem po Zélandu a okukuju volné termíny na zbývající Great Walky. Rozhoduju se, jestli jít za dvě hodiny ještě do práce, koukáme na počasí. Dva dny krásného počasí a dalších pár dní nejspíš bez deště? Cože, jeden z tří volných termínů do konce našeho pobytu tady?!? Jedem na Tongariro! Je to sice 400km přes půlku ostrova, jsou skoro čtyři odpoledne a nemáme zabaleno, ale co už. Rychle se rozloučíme, umyjeme, pobalíme a tradááá. Ondra mi teda po cestě málem zdechnul na zažívací obtíže, které ho přepadly o den později než mě (asi jsme si na Tonze měli kupovat balenou vodu?), ale statečně odřídil tři čtvtrě cesty. Pak jsme to zabalili, páč jsme včera byli v klubu s kamarádama z baráku, a už jsme začínali trochu usínat.

Probudili jsme se do bezmračného slunečného dne, dojeli do národního parku a vydali se na cestu. Národní park Tongariro má dvojitý status ochrany UNESCO a jeho vulkány jsou stále aktivní. Tongariro Northern Circuit je jeden ze tří Great Walků na Severním ostrově, má 45km a obchází Horu Osudu – Ngauruhoe – pěkně dokola. Část treku je shodná s Tongariro Alpine Crossing, který je považovaný za nejhezčí jednodenní trek na světě, a my ho šli jako první trek tady na Zélandu. Takže s ním teď budeme otevírat závěrečnou etapu cestování po Severním ostrově, to se nám to pěkně sešlo.

„Gastroscéna“
I v přírodě si můžete dát domácí gulášek a chlebíček a pivečko…

První den nás čekalo 16,5 km víceméně rovinatým nehostinným sopečným terénem. Pěkně po slunci, asi 26 stupňů, sníh na Ngauruhoe i nejvyšší hoře Severního ostrova Ruapehu se pěkně blyštil. Udělali jsme si trochu hogo fogo obídek – gulášek s domácím chlebíčkem a k tomu pívečko. Zkrátka higlight dne. Na cestě od vodopádů k chatě jsme nepotkali ani živáčka, asi proto, že jsme vyráželi pozdě, až v poledne a navíc půjdeme celý okruh opačným směrem, než většina lidí. První chata (Waihohonu) na které jsme spali, byla velmi pěkná, až luxusní. Jen jsme si připadali trochu jako lemry, páč jsme po zimě trochu cítili svaly.

Druhý den nás čekalo 20km s převýšením skoro kilometr. Nejkrásnější úsek. Ve stínu krušných 28stupňů, azurové nebe a my se vydáváme do sopečných polí Mordoru! Jen Hora Osudu s čepicí sněhu nevypadá tak děsivě, ale docela kouzelně. Nicméně, když jsme se drápali z mordorských plání směrem ke Smaragdovým jezírkům, bylo to docela peklo. Pro dokreslení atmosféry jsme si k tomu pouštěli soundrack z Pána Prstenů a docela si to užívali…

Pak zaloužený odpočinek u úžasných jezer, která byla ještě částečně zamrzlá. Ta se nám jako jediná líbila asi víc v létě i když z výšky to s tím sněhem mělo taky něco do sebe. Obídek, pokochat a hurá suťovým polem a sněhem k Rudému kráteru, tentokrát nahoru. Nahoře jsme se moc kochat nemohli, protože foukalo tak, že jsem si musela několikrát sednout, aby mě to neodfouklo. A malé překvapení – na pláni pod Horou Osudu je také sníh! S tím jsme úplně nepočítali, a navíc zezhora nebylo vidět, že je v části natátý a tvoří tak pěkné mokřiny, no co, obejdeme. Pak už je čas zamávat skvělým výhledům a sestoupat si 500 výškových metrů k chatě (Mangatepopo). No, jestli jsme po prvním dni cítili pár svalů, tak po druhém mě bolelo skoro všechno od pasu dolů. Večer byl moc pěkný barevný západ slunce.

Třetí den už jsme jen přeběhli přes vřesové pole tři hoďky zpět na začátek okruhu a cestou se osvěžili v řece. Pak rychle nakouknout do informačního centra, abychom se něco dozvěděli o sopečné aktivitě v parku a pak hurá na pořádný oběd do hospody. A protože jsme magoři, hned zítra vyrážíme na další Great Walk…