Pacifické ostrovy II – Tonga

Po úžasně odpočinkovém týdnu v resortu na Fiji pokračujeme dál do pacifiku. Další zastávkou je starobylé Království Tonga (Kingdom of Tonga), které dřív vládlo celé přilehlé pacifické oblasti (Fiji, Cookovy ostrovy, Nová Kaledonie…) Dnes je to však malá zkorumpovaná zemička s jednou z nejnižších návštěvností na zemi. Zajímavostí je tu však hned několik – místní “stonehenge”, blowholes, skály u pobřeží, které vypadají jako velká prasata, jeskyně, koloniální architektura i starobylé hrobky králů či vcelku moderní královský palác. Hlavně je to však jedno ze dvou míst na světě, kde je možné ve volné přírodě plavat s velrybami.

Blowholes za přílivu tryskají vodu do pěkné výšky

Zkamenělá noha?!?

Parádní zážitek – plavání v krápníkové jeskyni!
Tsunami rock- velký kus korálového útesu vyvržený na souš tsunami vlnou
Místní „stonehenge“ Ha’amonga

Krom toho má Tonga poměrně zajímavé kulturní tradice. Za zmínku stojí například fakt, že když se v rodině rodí jen samí kluci, můžou si rodiče vybrat, že nejmladšího budou vychovávat jako dívku – nosí pak dívčí šaty, zastupuje dívčí role, stará se o rodiče, když jsou staří. Může se vdát či oženit a není pokládán za homosexuála. Další špek je speciální postavení prvorozené dcery – ta má nejvyšší autoritu mezi sourozenci, ti ji musí poslouchat. Ve všem. Třeba když některá z mladších sester porodí své prvorozené dítě a nejstarší se novorozenec líbí, může ho mladší sestře „ukrást“ a vzít za vlastní. Pěkná tradice. 😀

Jinak země je ještě značně rozvojová, prakticky bez průmyslu, s malou zemědělskou produkcí pro vlastní spotřebu a rodícím se turistickým průmyslem. Je tu pár malých hotelů, jeden velký hotel na pláži i s bazénem a restaurací, všehovšudy asi tři malé půjčovny aut (půjčovna znamená, že má třeba 5 aut) a jedna restaurace zkřížená s turistickou kanceláří. Na ostrovech je pár luxusnějších rezortů. Bělochy potkáte v hotelu, v rezortu nebo v restauraci/cestovce. Mezinárodní letište na největším ostrově Tongatapu, kde je i hlavní mesto Nuku’Alofa, působí napůl provizorním, napůl ješte nedostavěným dojmem. Po silnicích jezdí auta nejen nabořená, vydávající divné zvuky, ale taky třeba bez dveří, světel, blatníků apod. Jo a v největší oblibě jsou tu taková ta hnusná krabicovitá auta alá Cube, ty tu mají snad ve všech verzích. A do polorozpadajícího se auta bez pásů naloží i vás, turisty, a ještě budete rádi.

Krabice, krabice všude!

Místní jsme viděli spíš posedávat u silnice, klábosit a prodávat zeleninu a ovoce. Mimochodem tu stále nosí tradiční oblečení – takové sukně z pytloviny přepásané ozdobným pásem. Všeobecně je tu dost chaos, obzvlášť když chcete něco zařídit. A to i když máte pocit, že jste v cestovce. Jediné, co jsme shledali bezproblémovým, byly dení výlety na přilehlé malé ostrovy. To zaplatíte asi 700-950 Kč za to, že vás někdo naloží do malé loďky a za 10-60minut odveze do nějakého celkem pěkného rezortu, kde se můžete válet na lehátkách, šnorchlovat, procházet po pláži a dostanete oběd.

Relax v resortu na nejbližším ostrůvku Pangaimotu

Oběd je u většiny výletů v ceně

Jednou ze mne bude mangrovový les

Divoká prasata tu za odlivu rozrývají pláž a hledají dobroty v písku a bahně

My se vydali na dva takové ostrovy. Ten nejbližší se nám asi líbil nejvíc, protože kousek od pobřeží byl vrak lodi, u kterého jsme mohli šnorchlovat. Ve vraku samozřejmě spousta rybiček. Jen jsme se oba shodli, že je na vracích něco dost znepokojivého. Taky jsme si celý ostrov mohli obejít dokola, to bylo fajn. Na druhém ostrově se nám nejvíc líbilo šnorchlování na korálovém útesu.

DCIM100GOPROGOPR1808.

DCIM100GOPROGOPR1906.
Průhled vrakem

DCIM100GOPROGOPR1917.DCIM100GOPROGOPR1932.

DCIM100GOPROGOPR1942.
Příroda si bere vrak postupně zpátky

Zpátky k tomu chaosu. Hned po příjezdu jsme měli možnost jet na tradiční večeři a kulturní představení. Měli jsme to zaplacené i s odvozem na akci. Když hodinu po stanoveném čase vyzvednutí nikdo stále nepřijel, začali jsme obvolávat všechny možné strany. Nakonec nás tam zavezl taxík, autobus jsme prý totiž zrušili. Mimochodem večeře dobrá, jedli jsme z palmových korýtek na ubrusu z palmových listů. Tradiční tance v jeskyni a tance s ohněm taky moc pěkný.

Ochutnávka místní kuchyně
Eko prostírání z palmových listů
Fireshow
Tradiční tance

Největší problém bylo půjčit si auto. To jsme zařizovali celkem snad na čtyřikrát. V „cestovce“ že nám ho zarezervují. Druhý den se ptáme, jestli teda bude, a že není. Tak na další den? Přeorganizovat výlety na ostrovy? Jasně. Další den přijede paní z „půjčovny“ a že prý musíme mít místní řidičák (jasně, protože mezinárodní platí jenom všude na světě, žejo). Ale že nám ho půjčí (btw ceny jsou tu dost vysoké, cca 500-800 na den za nejlevnější krabici). Další den si ho jdeme vyzvednout a paní ani auto nikde… Voláme, neberou, po stém telefonu nám to zvedli a že už nemají. A tak. Tak se stalo, že jsme neměli na neděli program. Tady je totiž neděle NEDĚLE. Nedělá se nic. Teda jí se, spí a jde se do kostela. Prý nemůžete ani plavat, protože to už je aktivita. Zavřené je úplně všechno (možná budou mít otevřeno Číňani, resorty a restaurace u velkých hotelů), nejezdí veřejná doprava. Takže jsme skončili s tím, že nemůžeme dělat vůbec nic.

Jojo, typické taxi

Další prima komunikace byl trajekt. Poslední tři dny na Tonze jsme měli strávit na ostrově Eua. Kdy jede trajekt jsme se ptali po zkušenosti s půjčováním auta radši dva dny dopředu. Jasně v deset. Za deset dolarů. V jedenáct. V deset za třicet. Jede vůbec? Kolik lidí, tolik názorů (bavíme se o lidech za přepážkou dopravní společnosti!). Tak jsme přišli radši v půl desátý. Tak kdy jedete? V jedenáct, za deset dolarů, naše je támhleta loď v novém přístavu, lístky koupíte támhle. Jdeme támle. Jedete v jedenáct? Dva lístky. Jasně, 60 dolarů. Promiňte, mělo to být 20. Ne, naše je rychlá loď, lístek stojí 30 dolarů. Ten my nechceme, kde koupíme za 10? Nevíme. My tyhle lístky nechceme. Jo, vrátit je můžete, ale za zrušení si budeme účtovat minimálně deset procent. Jdeme k lodi. Můžeme jet s váma? Jasně, za třicet? Cože, řekli nám za deset! To je támhleta loď (ukazuje na úplně druhý konec přístavu). U lodi – chtěli bychom jet s váma za 10 dolarů – no to nemůžete, už máte koupený lístek za třicet… Nebudu zde čtěnáře otravovat, jen řeknu, že tímhle stylem jsme pokračovali dalších asi třicet minut, Ondra se ROZZLOBIL a nakonec jsme lístky za deset dostali. Jen místo v deset jela loď ve dvanáct. A trvalo jí to ne 2,5 ale přes tři hodiny. Takže jsme byli docela hotový. Navíc jsme se zároveň snažili vyzjistit, kdy jede trajekt ve čtvrtek zpátky, protože nám tvrdili že v pět ráno, jiní že ve dvě odpoledne, jiní v půl třetí a dost lidí říkalo, že zrovna ve čtvrtek nejede vůbec. Takže jsme se nakonec rozhodli, že z Euy budeme muset odjet o den dřív, abychom v tomhle bordelu neriskovali, že nám uletí letadlo zpět do Aucklandu.

Ostrůvky a ostrůvečky

Ale zpátky k těm pozitivům. My se na Tongu chtěli podívat hlavně kvůli těm velrybám, slyšeli jsme totiž pohádku o šnorchlování s velrybami a jejich mláďaty hned několikrát. Jako ne, že se na ně díváte z dálky z lodi a když máte štěstí, z 200m uvidíte mihnout se ocas, ale jako že s nima PLAVETE. Na zimu se sem totiž stahují porodit a odchovat mláďata Keporkaků (Megaptera novaeangliae). Sezóna je cca od června do začátku listopadu. Takže jsme si poslední týden v říjnu nebyli úplně jistí, jestli je ještě uvidíme. Na hlavním ostrově Tongatapu už byla většina poboček zavřených. Ale pán v hotelu říkal, že byl a viděl. Místní tvrdili, že na Eue by mohla být šance. Tak jsme se druhý den na Eue na snídani zeptali pána, co nám vařil. A on že se nám optá. Za hodinu si nás už odvážel místní týpek na loď oblečený do neoprénu. Loďka byla malá, jen my s Ondrou, týpek, co loď řídil a jeho syn, který s námi lezl do vody. První skupinku velryb jsme uviděli hned asi po pěti miutách od vyplutí. Bylo jich minimálně pět, ale byly trochu nesmělé a držely si odstup. Vždy, když už jsme se přiblížili a začali u nich plavat, tak chvíli plavaly s námi, ale pak zmizely do hloubky a vynořily se až někde opodál. Ale i tak to byl úžasný zážitek, vidět je mizet nebo se vynořovat z hlubiny. Chvílemi se nám dařilo s nimi držet krok a plavat nad nimi. V jeden okamžik jsme jich pod hladinou viděli pět naráz. Jsou neuvěřitelně majestátné a budí respekt, ale nebojíte se jich. Tuhle skupinu jsme následovali asi dvě hodiny a šli asi 5x do vody. Vzdalovaly se ale dál a dál od pobřeží, moře nebylo zrovna klidné a Ondra začínal pomalu zelenat. Tak jsme se vydali hledat jinou skupinku blíž ke břehu. Nejdřív jsme asi půl hodiny nic neviděli a už to začalo vypadat jako špatné rozhodnutí, když se najednou někde blízko něco šustlo a kapitán na nás hned do vody, do vody, mládě! A mládě to bylo, úplně u lodi a my rychle skočili do vody, tentokrát jen my dva s Ondrou. Vůbec se nás nebálo, bylo už docela pořádné (asi 1,5x větší než naše loď) a překvapivě bylo samo, bez doprovodu matky. Plavalo docela při hladině a udělalo několik kruhů kolem lodi a pod lodí. Zvládali jsme chvíli držet krok a kroužit s ním a já se několikrát potopila a přiblížila se k němu a jednou jsem se ho i DOTKLA. Když už jsme mu nestačili a odplavalo kousek dál, tak se za námi pak zase otočilo, jako kdyby nás taky chtělo vidět a prozkoumat. Pak zmizelo, ale ještě jednou se pak vrátilo, jako kdyby přišlo říct „Tak čau!“. Pak už jsme nic neviděli celou další hodinu a byl asi čas jet zpátky, ale my stejně byli navýsost spokojení a taky trochu unavení. Večer jsem pak ještě zahlédla z pláže mládě už s matkou skákat a plavat asi 200m od břehu. Prostě paráááááda!!!!

GOPR1996_8

Mládě Keporkaka

Blowholes, co se plní vodou na Eue
Pláž hned pod ubytováním