Práce v Aucklandu

To, že se na zimu pojedeme schovat do Aucklandu jsme měli tak nějak v plánu asi od začátku. Chvíli jsem se snažil vykoumat, jestli by se nenašlo neco třeba v Queenstownu, abysme mohli strávit i zimu na horách, ale jako lyžařského instruktora by mě bez příslušných zkoušek nevzali a zařídit si je můžeš akorát na sněhu (překvapivě) a krom toho je to docela drahé, takže nic. Auckland vyhrál. Od přesunu na sever jsme si slibovali hlavně mírnější zimu, stabilnější počasí a hlavně jednodušší možnost sehnání práce.

Auckland – tady budem zbytek zimy!

První dvě jakž takž vyšly. Třetí jak se to vezme. Snažil jsem se zprvu najít práci v oboru – IT, ale po nějaké době jsem to vzdal. Pravda, zaučovat nového kolegu na projektu na dva/tři měsíce asi není pro zaměstnavatele asi žádné terno. Pár nabídek jsem zkusil, ale většinou jsme skončili právě na tom, že hledají někoho na dlouhodobý úvazek. Cilka s doktořinou to měla spočítané rovnou – bez místních zkoušek ani omylem. No tak jsme se vrhli do hledání alternativ.

Mě jako první odpověděli na inzerát z autopůjčovny u letiště – Snap. A protože hledali někoho ASAP, tak jsem jim na to kývnul a začal jsem hned den na to na pozici car groomera – tj. pikolík co čistí auta před vypůjčením. Jako práce to sice není žádná hitparáda, ale aspoň je to celkem bez stresu a mohl jsem u toho poslouchat podcasty – měl jsem jich v zásobě celkem dost co jsem si říkal, že až na ně jednou bude čas…

Cilce odpověděli jako první ze sušenkárny Mrs Higgins ve městě, přímo na hlavní třídě Queen Street. Pohovor měla ale naplánovaný až druhý nebo třetí den nato, tak jsme se mezitím prohlíželi i po něčem jiném. Chtěla něco společného s vařením a ideálně i kde by se naučila něco nového. Tak jsme se šli projít, jestli na něco nekápnem. No, bydlíme na Dominion road, která je vyhlášená nepřeberným množstvím asijských restaurací. V prvním bistru jsme moc nepochodili – asijský klučina za pultem vypadal, že moc nechápe co po něm Cilka chce, tak to po chvíli snažení vzdala a šli jsme dál. A pak jsme na to narazili – pizzerie Stumpy’s. Obsluhovala zrovna paní majitelka a tak se s ní Cilka dala hned do řeči asi stylem:

Cilka: „Nehledáte nějaké nové zaměstnance?“
Šéfová: „No možná by se nám někdo hodil, máš nějaké CV?“
Cilka: „Tadá, tady je.“
Šéfová: (čte)… „Hmm, tak zítra přijď.“
Cilka: „Ale pizzu jsem nikdy nedělala.“
Šéfová: „Nevadí, naučíme tě.“
Cilka: „Ale já nikdy nepracovala v restauraci nebo na obsluze.“

Šéfová: „Nevadí, naučíme tě.“
Cilka: „Tak jo, ale až pozítří, zítra nemůžu.“
Šéfová: „ok.“

O tři dni později (po jednom odpracovaném dni):

Katie (šéfová): „Hele, volala jsem našemu kolegovi, co s ním budeš pracovat až se vrátí z dovolený a říkám mu „máme novou kolegyni“.“
Connor (kolega): „jo?!“
Katie: „jo, ale je vdaná…“
Connor: „aha…“
Katie: „…a je to doktorka…“
Connor: „Tak to musí bejt asi úplně blbá, když s náma chce pracovat v pizzerce, ne?“
Katie: „Smích. Ne…víš co je nejlepší? Všechno ji stačí říct jenom jednou.“
Connor: „Hmm…“

Přesně, na jakou mám dnes chuť.

No a mezitím napsali ze sušenkárny, že Cilku taky berou, takže jede na dvou frontách. 😆 Od středy do neděle mezi pátou a desátou večer pizzerka a od pondělí do pátku od půl sedmé do tří sušenky. A já to mám většinou 5 až 6 dní v týdnu (většinou po-so) od 8 do 6. Takže se přes týden moc nevidíme…

Můj začátek v autopůjčovně byl také docela vtipný. První den co jsem nastoupil, tak si mě vzal na starosti kolega Austin a ukázal mi co všechno se kontroluje a čistí předtím než jde auto ven. Den nato měl Austin jednak volno, takže jsem byl na všechno čištění najednou sám a druhak nastoupil další nový kolega Dennis, kterého mi tehdy naše manažerka se slovy „tak ho zauč, ty už to stejně všechno umíš…“ předala na starosti. Hmm, haló, já jsem tu teprv druhý den… No nevadí. O asi tři dni později to pokračovalo tím, že jsme celou pobočku stěhovali asi o dvě ulice vedle. Samozřejmě za plného provozu, takže hezky do 6 večer pracovat a pak hurá balit věci, přesouvat auta a vůbec stěhovat. No co bych to protahoval, zkrátka jsem měl za první týden odpracováno přes 80 hodin. Což se vlastně docela hodilo, páč místní zdroje nám už docela docházely.

Ve Snapu zastupuje každý zaměstnanec minimálně dvě ze tří možných rolí – car groomer – kontroluje a čistí auta před vypůjčením, shuttle driver – vozí lidi na letiště a zpátky a customer service representative (CSR) – půjčuje a přebírá auta. Já měl být podle smlouvy groomer/CSR. Přičemž do toho druhého jsem se ze začátku úplně nehrnul, to už spíš občas jezdit s tím shuttlem. Později, po cca měsíci kdy skončil Austin a Marlene a poslední CSR – Jen – měla končit asi za dva týdny na to mě to ale stejně neminulo a poslední měsíc a půl jsem vlastně výhradně na CSR. Mimochodem poté co odešla i Jen jsem teď i oficiálně služebně nejstarší zaměstnanec na pobočce na letišti. No, docela to našemu současnému manažerovi Seanovi – irovi, kterému kluci v práci přezdívají „cheeky little lepricon“ – nezávidím, protože cca každých 14 dní hledá a zaučuje někoho nového. Jen za ty tři a půl měsíce co jsem tu já se tu vystřídalo minimálně 9 groomerů s různě dlouhou životností – někteří přišli na pár dní a pak už jsme o nich neslyšeli, někteří na par týdnů.Tak tady ty auta myjeme – aneb cargroomer ve washbayi

Touhle dodávkou vozíme turisty na letiště a zpět – mimochodem větší auto jsem asi v životě neřídil 🙂
Předávám zákazníkovi auto

Cilka mezitím v sušenkárně zjistila, že se těsto nepřipravuje na místě ale, že už se předpřipravené a „nabobíkované“ dováží v krabicích a na místě se sušenky už jen pečou a případně zdobí. Takže trochu zklamání, že se nenaučí receptury. Ale práce je až až i tak. Taky si Cilka ověřila, že opravdu není „front of house“ person. Ale to asi všichni tušili. Jinak největší vojeb v sušenkárně, co všichni milují, je příprava polka-dot, protože se dozdobují M&Mky aby byly pěkné barevné a to trvá celou věčnost. Ale vypadá to pěkně, to zas jo. Btw, když tu budete, kupte si white chocolate & macadamia…

Sušenky v troubě
Naše oblíbené zdobení M&Mky

V pizzerii se mistrně naučila celý proces přípravy pizzy, od přípravy těsta (teda poměry známe akorát pro variantu z 20kg pytle mouky), po jeho tvarování (jo, umí i to vyhazování do vzduchu), zdobení i obsluhu pece. Nejtěžší moment je nabírání syrové pizzy na lopatu a jeho šoupnutí do pece. Mimochodem věděli jste, že nejlepší těsto na pizzu je cca třetí den, když se nechá pěkně uležet? No a ingredience mají ve Stumpy’s prvotřídní – šunkou počínaje a lososem konče. Nejvíc nás oba asi překvapila pizza „Salty sailor“ – s ančovičkami, kapary, olivami a cibulí. Jako zní to trichu divně, ale je vážně dobrá! No a protože si Cilka může v rámci práce upéct vždycky i nějakou na večeři pro sebe, tak si tuhle variantu experimentálně trošku poupravila a místo ančoviček dává lososa. Výsledek je fantastický! Můžeme se po ní doslova užrat. Jo a taky jsme zjistili, že je Stumpy’s vyhlášená jako jedna z top 10 pizzerií na Novém Zélandu. Na pizzu jako z pravé italské restaurace mají samozřejmě pravou cihlovou pec, ve které se topí dřevem.

Myslela jsem, že mě pizza přestane brzo bavit, ale ne, můžu jí mít 4x týdně, no problem!
Pec jak má být!

Mezitím na letišti ve Snapu bylo taky občas docela veselo. Dennis prokázal, že přestože je Němec jak poleno, tak má ale velmi překvapivě smysl pro humor. Mezi jeho oblíbené hlášky patřilo typicky „Hej Ondrej (nebo kdokoli jiný), work faster!“, vzdycky optimálně ve chvíli, kdy člověk nevěděl co dřív – např. když mu ve frontě stáli 4 zákazníci a nervózně přešlapovali čekajíc na auto. Jindy jsme zas z dlouhé chvíle vymysleli, že jak jsou na automatické převodovce písmenka P(ark), R(everse), N(eutral), D(rive), atd. pro různé režimy jízdy, tak že to ve skutečnosti znamená D = daytime mode a N = nighttime mode, neboli denní a noční režim jízdy. To jsme pak ze srandy občas říkali i zákazníkům se slovy „tady na zélandu je to jinak, no schválně zkuste zažadit nighttime mode a uvidíte, že auto nikam nejede, protože není noc“. No, pár lidí nám na to skočilo 😀

drive-an-automatic-car
Daytime a nighttime módy

No a korunu tomu nasadil Seanog, když mu v den kdy nás bylo v práci málo a nestíhali jsme tak pořádně čistit a připravovat auta, volali rozezlení zákazníci, že v zadní kapse předních sedaček našli pytlík s marihuahou. Na což Sean bleskově zareagoval „tak nám to vraťte, my to řádně zlikvidujeme“. No, nevrátili. Ale popravdě jsme ve vrácených autech nacházeli všechno možné – od zapomenutých peněženek a pasů počínaje, přes elektroniku, až po boty, večerní šaty, nebo třeba balení kondomů. Za dobu, co jsem u Snapu pracoval bylo pár aut nahlášeno jako ukradených, několik se nám jich vráilo nabouraných a dvě nám dokonce vrátili z policie rozebraná na součástky, protože je zjevně měla pronajatá nějací drogoví dealeři a používali je k pašování bůh ví čeho, bůh ví kde.

Asi největší zážitek na téhle práci pro mě bylo, že Snap má v plánu do cca 3-5 let přejít kompletně na elektromobily. Jestli se jim to podaří, to uvidíme. Kazdopádně už teď jsou jediní na Zélandu, kdo půjčuje Tesly – momentálně mají k dispozici 4 modely S a postupně transformují svůj vozový park na elektromobily – Renault Zoe, Nissan Leaf a WV e-Golf, takže jsem si zařídil pár těch e-aut a najezdil pár kilometrů v Teslách 😍. I když teda ten e-Golf byl taky moc pěkný.

Naše krasavice – půjčujeme je za mrzkých 250$ na den

Celkově podtrženo, sečteno, práce dobrá, dokonce jsme si v ní našli i kamarády a občas byla i sranda. Jen pracovat dlouhodobě 60+ hodin týdně s maximálně jedním volným dnem, je poněkud neudržitelné. Už se moc těšíme na další cestování, páč jsme docela unavení.

V pizzerii občas poněkud neformálně 🤪
Rozlučka poslední den v práci – aneb přesunuli jsme front desk před areál na trávník!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s