Rakiura Great Walk

Osamělé zátoky Horseshoe treku
Kotva, co drží celý Zéland (který je božskou potopenou lodí)

Úplně nejjižněji, kam se lze na Zélandu dostat, je Stewartův ostrov, neboli maorsky Rakiura. Dle maorské legendy je ostrov Rakiura kotva celého Zélandu, jak hezky znázorňuje socha při vstupu na Great Walk. Druhý konec symbolického kotevního řetězu je pak k nalezení samozřejmě na druhé straně průlivu v Bluffu.

Na ostrově je jen jediné malé město Oban, kde vás vysadí z trajektu, a pár silnic v jeho okolí. Dál už musíte pěšky. Prakticky celý ostrov je národní park, jedna obrovská ptačí rezervace. Díky tomu, že je to ostrov, sem neproniklo tolik predátorů, a původním obyvatelům Zélandu – tedy ptactvu – se tu náramně daří. Právě tady máte největší šanci spatřit ptáky kiwi, a to i za soumraku či svítání, nejen v noci. Nám se to bohužel nepoštěstilo. Ochranu ptactva tu berou vážně, některé lokality jsou ještě navíc chráněné vysokými ploty proti predátorům.

Liduprázdné pláže
Zátoky tak krásné, že kdyby nebylo asi deset stupňů, hned jsme ve vodě
Ta linka na fotce je asi 2m vysoká skleněná zeď proti predátorům

My se vydali na ostrově na třídenní Great Walk. Je sice možnost za dva týdny obejít celý ostrov, ale po tom, co jsme slyšeli historky o blátě až po pás, jsme na to nějak neměli chuť. Ne že bychom se nepotýkali s blátem, viz úvodní fotka, ale s trochou píle se dalo vyváznout jen se špinavými botami a nohavicemi. Každopádně o největší vzrůšo na výpravě se postarala už samotná cesta katamaránem přes moře. Bylo dost větrno a lilo, a vlny byly dost brutální. Oběma nám bylo chvíli na zvracení a většinu cesty na omdlení a rozhodně jsme nebyli jediní zelení na palubě. Ještě po vystoupení z lodi jsme si museli asi na půl hoďky lehnout a dát se do kupy.

Pak už ale žádné nepříjemnosti nenastaly (až na již zmiňované bláto a občasný slabý déšť). Trek jsme si na začátku i na konci trochu prodloužili o úseky po plážích a osamocených zátokách. V létě to tu musí být moc fajn, ale uprostřed podzimu, 2500km od antarktidy, se nám koupat teda moc nechtělo.

Odpolední svačinka, čtečka a výhledy na moře, dokonalá chvilka pro tebe

A tak jsme šli, většinou pralesem, obcházeli blátivé úseky nebo všemožně přeskakovali přelejzali a oblejzali. Nejlépe to asi vystihnul nějaký z cestovatelů před námi, který do hut booku (zápisníku nocležníků na chatkách) do kolonky „trip purpouse“ zapsal „mudhole jumping obviously“. Občas se vynořila nějaká relikvie původního osídlení z konce 19. století nebo výhled na pláž či zátoku. Celkově optimální místo pro samotáře, tiché rozjímání a úplné vyklidnění. Je to až děsivé, jak málo člověku stačí ke štěstí.

Relikty z těžby dřeva
Prales, aneb něco takového vidíte 90% času

Cesta zpět se už naštěstí obešla bez mořské nemoci, a tak už žádná další vtipná historka z natáčení nebude.

Vyhlídka aneb nejvyšší kopec v okolí (56 m.n.m. !!!)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s