Heaphy Great Walk

Cestování, to je to, oč tu běží! Máme tady další z devíti Great Walks, tj. nejoblíbenějších zélandských treků! Heaphy trek je 80km dlouhý, 3-5 denní trek, který prochází všemi vegetačními pásy národním parkem Kahurangi.

Jediná a podstatná potíž je v tom, že trek je koncipován jako jednosměrný a vede přes hory, takže začátek a konec jsou od sebe vzdáleny skoro 400km po silnici 😦 Takže si člověk může zaplatit dost drahý shuttle bus (180 NZD/os), nebo jít jen část treku tam a zpět, nebo si s někým vyměnit auto. My se rozhodli zkusit tuhle variantu a napsat na Fb skupinu a nakonec se nám ozvali dokonce tři zájemci, takže jsme hráli škatulata batulata se třemi auty a v pěti lidech. Tímto chceme poděkovat Radce, Lukášovi a Janě, za suprovou domluvu a společnou cestu. Když pominu samotné střídání aut, nejvtipnější na celé cestě bylo naskládat se ve čtyřech do auta schváleného pro 2lidi a předělaného na obytné. No prostě jsem celou cestu jela na posteli v leže s batohy a část i s Ondrou. Měli jsme samozřejmě strach, aby nás neviděli policajti, a jednou na nás vyběhnul nějaký agresivní pomatenec s vysílačkou, protože Ondra nezastavil na křižovatce úplně před čarou. Celá scénka vypadala asi následovně: pomatenec vyběhl z auta a se slovy „Koukej zacouvat! Máš vůbec zasr… řidičák?!? Stáhni vokýnko! Vystup říkám!“… se na nás hnal. Chvíli sme dělali tupce a pak sešlápli plyn a ujížděli pryč, dřív, než bychom dostali do čenichu. No co, prostě tady je to Wild West Coast, nenaděláš nic. Jinak už dlouhá cesta uběhla bez potíží, dokonce jsme si ji zpříjemnili krátkou zastávkou pro obdivování západu slunce na Západním pobřeží.

Netradičně vleže v autě
Západ slunce na West coast

Protože jsme se zrovna trefili do prodlouženého víkendu, začínali jsme o den později kvůli volné kapacitě kempovacích míst. To ale vůbec nevadilo, alespoň jsme měli čas navštívit skalní oblouky v oblasti Oparara basin. K vidění tu jsou dva vysoké skalní oblouky podobné Pravčické bráně, vyražené řekou do vápencových skal, které mají až charakter jeskyně. Jeden z nich je část Morie z Pána Prstenů. Pak je tu Galadrielino jezírko, v reálu ale nic moc, poněkud foggy a muddy. Hned za rohem jsou pak dvě jeskyně, v jedné žije speciální jeskynní pavouk, druhá je zvláštní pomalu vysychajícím blátem, které vytváří rozpraskané obrazce.

Moria arch
Vstup do Morie
Vápencové divy
Uvnitř v jeskyni

1. den Kohaihai – Heaphy hut

Další den už byl čas vyrazit. První úsek naší cesty byl podél divokého West coast – vysoké vlny, trocha mlžného oparu, skály a palmy, co vypadají jako z druhohor. Za nás nejlepší část celého treku. Nebýt možná nejhroznějšího a rozhodně nejotravnějšího predátora Nového Zélandu – krvežíznivých Sandflies, byla by to opravdu pecka. Takhle nás trochu rozčilovalo, že si nemůžem sednout ani na minutu a najíst se, nebo jen chvíli obdivovat oceán, aniž by se na nás nesnesl houf otravných mušek. Celý úsek byl téměř po rovině, takže jsme do kempoviště dorazili už po druhé hodině a pak se nám podařilo usnout u řeky na sluníčku a krásně se připálit.

Divoké a melancholické západní pobřeží
Není to nádhera?
Škoda jen, že se nedá koupat

2. den Heaphy hut – James Mackay hut

Skoro celý den jsme šli pralesem bez větších výhledů jen se zpestřeními ve formě visutých mostů, celkem nudný úsek, a nebylo ani kde si pořádně sednout. Kempoviště netradičně na dřevěných plošinách, takže přikolíkovat stan byla trochu výzva. U chaty ale naštěstí byly alespoň nějaké výhledy směrem k nejvyšší hoře v oblasti. Zase jsme byli nějací rychlí a tak nás odpoledne mrzelo, že s sebou nemáme alespoň čtečky.

Malá zpestření
Stan na dřevěné desce
Jeden z mnoha mostů

3. den James Mackay – Perry Saddle hut

Po usušení stanů po nočním dešti jsme se vydali vstříc nejhezčímu úseku po náhorní plošině. Bohužel po dešti začalo být dost mlhavo, a tak jsme okolní hory ani netušili, ale mohli jsme si vychutnávat aspoň travnatá pole a naprosto úchvatný „začarovaný les“ se spoustou jeskyní a skalek porostlých mechem a kapradím. Večer nám zpříjemnila multikulti skupina jiných cestovatelů, se kterými jsme si hezky popovídali, akorát byla teda vážně zima a v noci jsme trochu prochladli i v péřových spacácích.

Botičky – oběti treku
Po cestě je třeba dávat pozor na mnoho věcí
Grass fields
Začarovaný les
Jen čekáte, kde vyběhne skřítek. Nebo Stromovous.
Do nekonečna…

4. den Perry Saddle hut – Brown hut

Počasí se vylepšilo, mlha rozplynula a my se tak mohli o to víc trápit, co jsme předchozí den neviděli. A protože jsme si řekli, že takhle tedy ne, vyšplhali jsme na nejvyšší horu v oblasti Mt Perry, odkud jsme z výšky viděli nejen skoro celou náhorní plošinu, ale i na pohoří Mt Arthur a do údolí k naší oblíbené Takace. To nám jako náhrada postačilo, a tak jsme se mohli s klidným srdcem vydat zpět do údolí celkem nudnou cestou, která nám uběhla jen díky slovní hře „na myslílka“.

Cesta na Mt Perry
Výhledy za odměnu
A ještě trochu dramatického oparu

Po treku jsme si ještě dali jeden poslední den v Golden bay – vykoupali jsme se v kaňonu, vyšli jsme si ke krásným vodopádům Wainui falls a pak vyrazili na delší vyjížďku na kajaku. Pak jsme zajeli naposledy navštívit Terku a Standu zpět do Riwaky a ještě jednou přespali na místě, kde jsme bydleli poslední měsíc, abychom vyprali sebe i prádlo a trochu rozmazlili chuťové pohárky. Příští zastávka Cobb valley…

Po čtyřech dnech je potřeba smýt špínu
Wainui falls

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s